Klasicismus

Klasicismus je umělecký a intelektuální směr, který se inspiroval ideály antického Řecka a Říma – zejména důrazem na řád, harmonii, rozum a uměřenost. Ve výtvarném umění i architektuře prosazoval jednoduchost forem, přehlednost kompozice a střídmost výzdoby, čímž se vymezoval proti dramatičnosti a emocionální expresi baroka a později i rokokové okázalosti.

Jako styl se klasicismus začal formovat ve Francii ve druhé polovině 17. století, za vlády Ludvíka XIV., a postupně se rozšířil do celé Evropy. První fáze, často označovaná jako barokní klasicismus, představovala přechod mezi dynamikou baroka a nově nastupujícím důrazem na rozum a proporci. V tomto období se klasicistní prvky prolínaly s barokními, například v podobě monumentálních, ale pravidelně komponovaných staveb.

Ve druhé polovině 18. století se klasicismus stal dominantním slohem v souvislosti s myšlenkami osvícenství. Panovníci jako Josef II. v Habsburské monarchii nebo Ludvík XVI. ve Francii využívali klasicistní architekturu jako prostředek reprezentace racionality, pořádku a státní moci. V této podobě, známé také jako styl louis-seize, nacházíme klasicismus v palácích, divadlech, radnicích i církevních stavbách.

Po Velké francouzské revoluci a během vlády Napoleona Bonaparte se klasicismus proměnil v tzv. empír (z franc. empire – císařství), styl, který ještě více zdůrazňoval monumentalitu, slavnostní charakter a symbolickou sílu státu. V této fázi se hojně využívaly antické motivy jako věnce, sloupy, římsy a reliéfy oslavující vojenskou slávu či občanské ctnosti.

Klasicismus v 19. a 20. století

Od poloviny 19. století se klasicistní principy znovu objevují v tzv. neoklasicismu, který se v architektuře prosadil především při výstavbě veřejných a obytných budov. V českých zemích se neoklasicismus uplatnil například při výstavbě městských čtvrtí, jako jsou Smíchov, Vinohrady, Karlín nebo Žižkov v Praze, případně centra Brna a dalších měst. Stavěly se školy, kasárna, soudní budovy, divadla (např. Národní divadlo v Praze) a také činžovní domy.

Ve 20. století se klasicistní prvky objevily i v architektuře totalitních režimů – například ve stalinistickém Rusku nebo nacistickém Německu – jako výraz trvalosti, řádu a ideologické síly. I zde sloužil klasicismus jako prostředek reprezentace, tentokrát nikoli osvícenských ideálů, ale moci a autority.

Klasicistní architektura a krajinářství

Nejnápadněji se klasicismus projevoval v architektuře. Navázal na renesanční ideály, zejména na tvorbu italského architekta Andrea Palladia, a přetavil je v přísně symetrické a proporčně vyvážené stavby s čistými liniemi. Typické jsou pravidelné půdorysy, mohutná sloupořadí, trojúhelníkové štíty a uměřená dekorace – to vše vytváří dojem důstojnosti, klidu a nadčasovosti.

Vedle městské architektury se klasicistní styl silně projevil i v úpravách zahrad a parků. Francouzské formální zahrady tohoto období se vyznačují geometrickým plánem, přísnou symetrií, sestříhanými keři, rovnými alejemi a komponovanými průhledy na architektonické dominanty – altány, pavilony, fontány či sochy. V českých zemích jsou krásnými příklady Květná zahrada v Kroměříži (UNESCO), zámecké areály v Lednici, Dobříši, Veltrusech nebo Krásném Dvoře.

Klasicismus a hrobová architektura

Klasicistní architektonické principy se výrazně projevily i v sakrální a funerální architektuře. Hrobky, kaple a náhrobky v klasicistním stylu často používají antické prvky – tympanony, sloupy, pilastry nebo symboly věčnosti a ctnosti (např. vavřínové věnce, urny, obelisky). Tyto stavby mají vyjadřovat nejen úctu k zesnulým, ale i nadčasový charakter lidských hodnot a ideálů. Klasicistní kaplové hrobky tak představují nejen místo odpočinku, ale i kulturní odkaz a estetickou výpověď své doby.